Útulna text

„Vsadíme se? O co, že budu první u potoka…“

„O co, že ten potok zase nenajdeš…“

„Ten vycejtim i na sto honů.

„Tak schválně. Běžíme.“

Kolem polomů, přes houštiny a dvanáct kopřiv. Břečťan, barvínek, borovice, bolševník, borůvky, bory, boty. Boty? 

„Jaký boty?“

„Člověk. Člověk a jeho dům.“

„Myslíš ten bunkr nad potokem? To je zvláštní, myslel jsem, že lidé bydlí v osadě za paloukem.“

„Člověk nikdy nemá dost. Začne to jedním domem, skončí to celou vesnicí. Než vyrosteš, vezme ti domov. Pak si vesnice stěžuje, že tam chodí zvířata.“

„Počkej, takže ty myslíš, že ten bunkr je jenom začátek. Ale někdy si přece staví ty samostatný budky, ne?“

„Myslíš ty, ze kterých pak střílí?“

…

„Třeba se mu líbí ten potok.“

„Ještě, aby ne, když z něj bude čerpat vodu.“

„Třeba chce jen pozorovat.“

„Nevěřím. Možná tak pozorovat nás.“

„To nemusí být nutně špatně. Někdy přijde do lesa a pak zase odejde. Jen tak. Odejde šťastnější. Přespí pod plachtou i když může spát ve městě. Obdivuje mě, obdivuje tebe. Poznává rostliny, fotí si krajinu, vypráví o tom ostatním. “

„Mapuje si terén, diví se, že tady ještě žijem.“

„Jednou, když mě srazilo to auto, ležel jsem u cesty. Cítil jsem, že je to můj poslední den. Našel mě člověk a odvezl do nějakýho domku. Bál jsem se ho. Bál jsem se toho člověka, bál jsem se toho domku. Ten člověk mě vyléčil a vrátil do lesa. Nikdy mu to nezapomenu.“

„Kdyby nebyl člověk, nesrazilo by tě auto.“

„Já vím. Jenom říkám, že občas nás člověk respektuje. Třeba mu ten bunkr pomůže nám porozumět.“